Přejezdy
Již v povídání o Kidepo Valley jsme zmínili a ukázali fotografii, která dokazuje, že cestovat autem může být více než obtížné. Pro Evropana dá se říct nemožné. Shodli jsme se, že řídit si auto sami, tak bychom se daleko nedostali. Naprostá většina silnic je prašná, v období dešťů bahnitá a velmi kluzká. Pokud se vyskytnou asfaltové silnice, tak jsou v mnohem horším stavu, než v Česku, a to je co říct. S ohledem na stav silnic se auta pohybují relativně pomalu, což přináší nejen negativa (delší čas na přejezd z místa A do místa B), ale také pozitiva v možnosti lépě vnímat krajinu, města, lid a život vůbec, mávat jako sovětská delegace nadšeným dětem a méně nadšeným dospělým a hlavně frantovat, neboli fotit cokoliv, co se dostane do hledáčku fotoaparátu.
Takové focení z auta má své výhody. Za prvé, lidé vás nemohou kamenovat a tak pouze mávají nebo hrozí. Je třeba říct, že mezi tím je jen velmi tenká hranice. Kolikrát se nám stalo, že hrození přešlo v mávání nebo naopak. Za druhé, máte jedinečnou možnost zachytit situaci, která není aranžovaná, je jedinečná a už se nemůže opakovat. Je samozřejmé, že takové fotografie jsou spíše dokumentární, nikdo si je na zeď nejspíš nepověsí, ale dokáží zprostředkovat autentickou atmosféru a oživit vzpomínky na přejezdy, které by jinak byly nudné a jednotvárné.
Pro focení z auta, zejména po ugandských silnicích, je nezbytné nastavit čas alespoň na 1/1000, ohnisko záleží na fotografovi, ale využili jsme jak 24-70mm pro situace v nejbližším okolí silnice, tak 70-200mm pro vytažení konkrétní situace v rušném městě. K tomu je nezbytné rychle ostřit, použít světelný objektiv a mít možnost nastavit vysoké ISO.
Co nás tedy potkalo?
- Krajina. Je možné namítnout, že na opravdovou krajinářskou fotografii, je třeba zastavit, rozložit stativ a nechat si čas, ale to bychom nikam nedojeli.
- Vesnice, čisté, přátelské, plné života.
- Města, méně přátelská, více špinavá a nepřehledá. Stejně jako u nás.
- Trhy, kde můžete zakoupit místní zeleninu, ovoce a sušené ryby.
- Školy, které jsou skoro na každém rohu. 90% ugandských dětí, i z těch nejzapadlejších vesnic, navštěvuje školu. Každá z nich má svou vlastní uniformu. Zajímavostí je, že děti si do školy nosí dřevo, aby si mohly udělat oheň a motyky, aby si mohly na školním políčku vykopat oběd a na tom ohni si ho uvařit.
- Děti, úžasné, milé. Kolikrát běžely za naším autem, dokud nás netratily z dohledu. Většinou pokřikovaly: "Hi, Muzungu", což je slovo označující bílého cestovatele nebo "Give me my money", což asi není třeba překládat.
- Místní kolorit. V Ugandě potkáte spoustu lidí na silnici. Lidé nachodí kilometry do škol, na pole a do okolních vesnic a měst. Podél silnic narazíte na spoustu obchůdků. Velmi často vidíte chlapy, kteří leští své motocykly v louži nebo v řece. Všechny tyto drobnosti byste možná bez fotoaparátu propásli. Protože, pokud člověk v autě nemá co dělat, tak většinou usne :)
