Kostarika. Den čtvrtý

Ráno na nás opět čekala výborná snídaně, ale ještě předtím asi hodina a půl intenzivního focení.

Snažím se zachytit tangary v letu či nějakém neobvyklém postoji, ale moc se mi to nedaří, a tak se raději jdu věnovat focení kolibříků. Tady jsem o něco úspěšnější, a dokonce se mi podařily i nějaké letovky. Přes velmi krátký čas (1/1000 s) mají kolibříci krásně rozmazaná se křídla. Neznám jejich jména, ale to mi nevadí. Jsou jak drahokamy. Krásné, třpytivé, malinkaté a nikdy se neokoukají.

Je opět dusno jak v prádelně, ale jelikož mám snad všechny druhy ptáků u krmítek, jdu se projít okolo laguny. Nade mnou krouží majestátní kondoři. Snažím se dostat mimo větve a vyfotit je. V tom vedru a vlhkosti je to skoro nadlidský výkon a během chvilky jsem celý propocený. Bohužel z toho nic nebylo. Najednou zaslechnu přes kopeček divné zvuky, a tak se vydám jejich směrem. Po včerejším setkání s hadem, kterého jsem uviděl až potom, co na něj upozornil náš průvodce, našlapuji s co největší opatrností. Najednou se přede mnou objeví mýtina, na které se jako hejno slepic živí asi 20 kondorů. Kolem se válí lebky zvířat a zápach tlejícího masa je děsný. Je vidět, že kondoři jsou na zvyklí na lidskou společnost, takže se dostanu až na vzdálenost 5 metrů. Proto se nejdřív ze všeho zbavuji telekonvertoru a redukuji ohnisko na 400 mm. Ani to nepomáhá, a tak si musím skočit na pokoj pro objektiv 70-200 mm. Poté pár fotek ulovím, ale stále se nemohu zbavit pocitu ze fotím jen hejno drůbeže.

Během oběda přijde další tropický déšť, ale zdejší lijáky naštěstí nemají dlouhého trvání a maximálně po hodině přejdou v normální déšť. Tak plánujeme co s načatým odpolednem. Vyhrávají kolibříci. Sedneme si před pokoj a snažíme se je zachytit v letu. Není to vůbec lehká disciplína, ale pár letovek se na mou paměťovou kartu přistane. A díky sekvenci 14 snímků za vteřinu mohu vybírat mezi klasickými pózami a netradičními pohledy.

Poté ještě jednou navštívíme lagunu, u které se konečně objevil kajman. Leží v klidu, bez sebemenšího pohybu, ale pamatuji na slova našeho průvodce Joseho a i když se to nezdá nijak nebezpečné, nepřibližujeme se moc blízko. Opatrně obcházíme lagunu i kajmana, abychom měli více variant, ale s výslednými fotkami stejně nejsem moc spokojen.

Dnes jsme měli ještě fotit hady a žáby, ale díky opětovnému dešti to tak nevypadá. Náš průvodce je ale člověk na správném místě, a tak pro nás připraví improvizované studio pod přístřeškem. Možná je to tak lepší, protože bych nejspíš ty hady a žáby v přírodě nenašel. Zmije ochotně pózují, a tak poprvé zkouším 150 mm makro objektiv. Pak příjde na řadu žabka. Je kouzelná a já se snažím najít nějaký neobvyklý záběr. Je třeba říct, že žabka je opravdu malinká. Nějakých 2,5 – 3 cm. A neposedná. Takže je potřeba trochu trpělivosti. 

Před večeří se dáme do řeči s majitelem našeho ubytování, o kterém se dozvídáme, že studoval v Berlíně, a dokonce navštívil i Prahu. Je nadšen z naší slivovice. Sice jeho slovům nerozumím, ale tuším, že mu chutná.

A je tu konec dalšího krásného dne. Jsem rád, že byl zase trošku jiný. Základ – ptáci všeho druhu – zůstává, ale snažili jsme se najít i další témata. Zítra opouštíme tento konec světa a hurá za krokodýly na Tarcoles River.